Věřte lidem, kteří dělají pravopisné chyby

Karel Vranovský

Názorový sloupek Miloše Čermáka ze dne 27. 6. 2020 „Nevěřte lidem, kteří dělají pravopisné chyby“ uveřejněný na stránkách Seznam Zpráv vyvolal určitou míru rozruchu na Katedře obecné lingvistiky, na které studuji. Jedná se totiž o stať, která v sobě skrývá řadu problémových tvrzení a se kterou mnozí z nás jednoznačně nesouhlasí.

Závažné problémy a věcná pochybení, které já osobně spatřuji v Čermákově blogu, se dají rozdělit do dvou kategorií. Tu první nazvu „akademickou“, neboť jde hlavně o prohlášení a myšlenky rozporné či přímo nepřijatelné z hlediska oboru akademické lingvistiky. Tu druhou nazvěme „etickou“, neboť obsahuje otázky související s morálními zásadami. To souvisí s diskuzí nad tím, jakým způsobem by měly mediální osobnosti usměrňovat proud veřejného mínění, a také se zásadami vhodného veřejného chování obecně. Svou odpověď Miloši Čermákovi proto rozdělím následujícím způsobem: v první části se budu věnovat problémům akademického charakteru, a pokusím se proto zůstat co nejvíce věrný požadavkům na věcný, akademicky styl; druhá část, kde se dostaneme k otázkám osobních a veřejných hodnot a zásad, bude mít nevyhnutelně emotivnější charakter.

Pravopis jako měřítko jazyka – jak je to z perspektivy obecné lingvistiky?

Nerad začínám tuto věcnější kapitolu natolik zostra, ale pravda je taková, že Miloš Čermák možná ovládá pravopis dokonale a také zvládá řemeslo psaní tak, aby se u něj jeho čtenáři bavili, avšak paradoxně o jazyku jako takovém, zdá se, neví mnoho podstatného. Perspektivy moderní lingvistiky, včetně základních stavebních kamenů současného chápání jazyka, jsou pro něj určitou neznámou. A v důsledku toho můžu s klidem říci, že i ty vůbec nejzákladnější prvky Čermákovy argumentace jsou postavené na špatných základech. Podívejme se hned na první z nich: Miloš Čermák ve svém textu zaměňuje jazyk jako takový za jazykový zápis. Jinými slovy, není ochoten odlišovat to, co je řečeno a jak je to řečeno, od písmenek, kterými to bylo zapsáno.

Není třeba připomínat, že jazyky existují o hezkých pár desítek tisíc let déle než nejstarší pokusy o vytvoření písma a že systém písma hláskového (tedy alfabetické písmo, jež posléze dalo vzniknout i latince) se poprvé objevuje až někdy okolo 9. století před naším letopočtem. To je, pro představu, asi jeden a půl tisíce let po vzniku tak zásadních (a krásných) textů jako je Epos o Gilgamešovi, Textů Pyramid či Enuma Eliš, a není zcela nepravděpodobné, že i tak opěvovaná Ilias tomuto vynálezu předchází o hezkých pár století. A to vůbec nemluvíme o celé fantastické kolekci literatury kultur, které si alfabetické písmo nikdy neosvojily: celé knihovny Číny, Japonska, dnes již ztracená literární díla Střední a Jižní Ameriky a další. Je tedy zřejmé, že jazyk ke své existenci písmo nepotřebuje vůbec. A pokud si už písmo osvojí, může tak udělat takřka nekonečným množstvím způsobů. Specifická pravidla určující, kterak má být zapisována čeština (abychom se vrátili blíže domovu), přitom zůstávala neucelená a nesjednocená až někdy do 15. století. A specifická forma zápisu moderní češtiny (tedy Čermákem tolik opěvovaný pravopis) je ve skutečnosti z drtivé většiny produkt pravopisných změn okolo roků 1820 a 1840 a pak také Pravidel českého pravopisu vydávaných od roku 1902. Proto mějme na paměti jednu věc:

Když Miloš Čermák opěvuje „krásu jazyka“ (v jeho výkladu synonymní ke „správnému pravopisu“), ve skutečnosti tak hodnotí krásu jazyka na základě měřítek pro jeho zápis, které si (z ohromného zmatku různých protimluvných pravopisných doporučení existujících v 19. a 20. století, podívejte se jen na debatu o jazykové kultuře v letech 1932/33) vybrali tvůrci pravopisných norem.

Fakt, že jazyk a jeho zápis jsou dvě kategoricky odlišné věci, formuloval již Ferdinand de Saussure někdy okolo roku 1908 jako jednu z hlavních myšlenek, které se následně staly zcela centrálními pilíři veškeré západní lingvistiky na příštích 120 let. V místě zrodu Pražského lingvistického kroužku, který na de Saussura v mnohém navazuje, by tento koncept mohl být lidem zajímajícím se o jazyk a jazykovědu známější, než jak to v případě Miloše Čermáka vypadá.

V okamžiku, kdy přijmeme Čermákem nepochopený fakt, že jazyk a způsob jeho zápisu (pod který spadají i pravidla pravopisu) jsou dvě odlišné věci, se nám rázem celá Čermákova argumentace začne rozpadat před očima. Předpoklad, že ovládání pravopisu je podmínkou či důkazem schopnosti ovládat jazyk, se stane nejen nelogickým, ale i (jistě nezáměrně) vlastně urážlivým a opovržlivým vůči veškeré lidské literární tvorbě, která vznikla před dějinami pravopisných reforem. Pro ty, kdo mají o jazyk skutečný zájem, a dokonce i pro ty, kteří jen rádi čtou historické texty, je skutečnost, že krása jazyka se bez pravidel pravopisu skutečně obejde, zcela evidentní fakt. Neboli Čermákovými slovy: „Tak jednoduché to je.“

Za zmínku stojí rovněž připomenout skutečnost, že nejen že jazyk není totožný s jazykovým zápisem, ale také není statický ani rovnoměrný. Pravidla pravopisu nejsou zdrojem principů ovládajících český jazyk, jsou pokusem o jeho přibližné a dočasné zachycení. Jazyk se zkrátka mění, žije svůj vlastní život, a to na nespočetném množství úrovní: sociolektů, dialektů, etnolektů, argotů, formálních stylů, profesních slangů (mezi které patří například i profesní mluvy právní, lékařské, politické, policejní i akademické), nemluvě o neskutečném množství úrovní (možná by chtělo říci odstínů) jazyka hovorového, zdvořilého a formálního. Dívat se tedy na „jazyk“ jakožto na uzavřenou nezpochybnitelnou autoritativní instituci, která „prostě platí vždy a všude“, je důkazem nedostatku chápání přirozeně pluralitní jazykové reality.

Dovolím si ještě reagovat dvěma body: a/ koncept jazykové informace a redundance říká, že okolo 60–80 % všech písmen, která v jazykovém zápisu používáme, je nadbytečných a jejich odstraněním bychom neztratili informaci v textu obsaženou. Pravopisné zásady dbající na jedno každé písmeno v textu se tak čistě informačně jeví být jako nepodstatné; b/ připomeňme si koncepty pragmatické lingvistiky, jakými je textová koheze (soudržnost textu na základě formálních pravidel užitých napříč textem) a koherence (významová smysluplnost textu), nebo relevance (významová či jiná hodnota textu pro jeho příjemce). V těchto pragmatických konceptech hraje pravopis pro úspěšné použití textu v komunikaci poměrně podružnou roli. Dominantní se zde jeví spíše koncept kooperace mezi podavatelem a příjemcem.

Shrňme si to

Zápis jazyka, a tím spíše pravopis, jenž je pouze jednou z jeho mnoha složek, není ani v nejmenším to samé, jako jazyk samotný nebo jazyková dovednost. Pravopis také není univerzální prostředek – ani v rámci jednoho konkrétního jazyka – je výsledkem dlouhé série rozhodnutí tvůrců pravopisných norem. Jazyk jako prostředek komunikace je naproti tomu dynamický, komplexní, nesmírně mnohovrstevnatý, nekonečně proměnlivý a tvárný. Je to produkt složitých diskurzivních praktik, které jsou ze své definice neuzavřené a časově neohraničené. Dále pak jazyková koheze, pod kterou spadá pravopis, není ani v nejmenším zárukou jazykové koherence, a o to méně jazykové relevance. Tvrdit, že pravopis může být považován za jediné či nutné měřítko jazykové dovednosti je proto jednostranné.

Pravopis jako měřítko hodnoty textu, inteligence a člověka?

Jsem přesvědčen, že řada myšlenek, tvrzení či implikací v Čermákově blogu odporuje základní lidské morálce, slušnosti a zdravému rozumu. Jedná se o řadu poměrně dlouhou, pokusím se ji postupně předestřít:

Problém první: Tvrzení, že neschopnost dodržovat správný pravopis je produktem lenosti (a ne ničeho jiného).

Předložme si k tomuto názoru pár poznatků: Současná edice Pravidel českého pravopisu (nejnovější vydání z roku 2020) má 472 stran. Podrobnější Akademická příručka českého jazyka (rok vydání 2019) má rovných 600 stran. A nejedná se o žádné lehké čtení. Pokud se rozhlédnu okolo sebe a přemýšlím o tom, koho znám a o kom vím, že má skutečně skvělé chápání českého pravopisu, napadají mě jen osoby působící na katedrách bohemistiky či zaměstnanci Ústavu pro jazyk český. Tedy lidé, kteří bez výjimky soustavně studovali český pravopis po značnou část svého života. I tito lidé navíc často bez zahanbení uvádějí, že jsou občas v otázce pravopisu nejistí a musejí se ubezpečit v příručkách. Tvrdit proto, že nezvládnutí problematiky pravopisu je především lenost, je nadsazené a vzhledem k tomu, že jsou pravopisu věnovány v průběhu základního vzdělávání minimálně tři hodiny týdně po dobu devíti let, také úsměvné. Co už ale úsměvné není, je skutečnost, že existují lidé, kteří bojují s pravopisem bez ohledu na to, kolik snahy do jeho ovládnutí vkládají. Článek Miloše Čermáka v této souvislosti tvrdí, že lidé narození se specifickými poruchami učení (dyslexie, dysgrafie, dysortografie) či s vývojovými poruchami a abnormalitami (ADHD, poruchy autistického spektra či takzvané „nadané děti“) neexistují: „Že to jsou prostě lidé, kteří jsou líní.“ Přidejme k nim také lidi ovlivněné ve vzdělání dalšími faktory, jako je vůbec jeho dostupnost, sociální a etnické pozadí, studijní výpadky v důsledku dlouhodobých nemocí atd. Tohle již není nechápání reality jazyka, je to otevřené pohrdání deseti tisíci lidmi, kteří se s pravopisem mohou potýkat po celý život.

Problém druhý: Tvrzení, že znalost pravopisu je spolehlivým měřítkem inteligence člověka

Toto tvrzení úzce souvisí s tím prvním a protiargumenty budou v podstatě stejné jako u problému předešlého. Odkázat můžeme k doplnění na skutečné jazykové odborníky Hanu Prokšovou a Ondřeje Dufka z Ústavu pro jazyk český a jejich článek s názvem: „Neumíte pravopis? Pořád jste lidé.“ (Deník N, Glosa 21. října 2020). Poznamenat chci dále jen dvě věci k Čermákovu axiomu formulujícímu skutečnost, že: „ti, kdo ovládají dobře pravopis, ovládají také dobře matematiku.“

Nenalezl jsem žádná data podporující tento axiom.
I kdyby taková data existovala, museli bychom ověřit, zda jsou vypovídajcí z hlediska zahrnutých korelací a kauzalit.

Problém třetí: Tvrzení, že je v pořádku posuzovat obsah textu na základě jeho pravopisu

Odsuzovat texty kvůli gramatickým chybám v soukromém životě je poněkud snobské a arogantní (Nesuďme knihu podle obalu!), člověk se tím nejspíš připravuje o spoustu nových myšlenek a objevů. Nicméně je to právo každého jednotlivce, tak jako má každý právo být neslušný, povýšený či přehnaně tvrdohlavý. Obhajovat takovou praxi na stránkách veřejného deníku je ale dle mého názoru neodpustitelné. Ať se to autorovi líbí, nebo nelíbí, jeho příspěvek ovlivňuje veřejné hodnoty a postoje. V tomto případě pak autor doporučuje lidem chovat se na základě snobských předsudků a ospravedlňuje tím skutečnou – a skutečně nebezpečnou – formu lenosti.

Problém čtvrtý: Odsouzení textu na základě pravopisu: intelektuální lenost, arogance a absence dobré vůle

Je poněkud ironické, že pan Čermák obviňuje ty, kdo dělají gramatické chyby, z lenosti, a sám tak líně ignoruje milióny souvisejících faktorů. Ospravedlňuje tak lenost předsudečnosti, lenost ke kooperaci, lenost k řádnému intelektuálnímu rozvoji, neochotu vstupovat do debaty vůbec, nebo do ní vstupovat s principem vstřícnosti. Když pan Čermák prohlašuje, že nebude číst texty, které obsahují gramatické chyby, ve skutečnosti si tak pouze vytváří výmluvu, proč prostě někomu nedat šanci. „Tak jednoduché to je.“

Problém pátý: Pravopisný purismus jako nástroj toxicity a kreativní škrtidlo

Studie „Jazyková správnost a nesprávnost jako argument v internetových diskuzích“, na základě níž obhájila magisterský titul na Fakultě sociálních studií Karlovy univerzity v roce 2014 její autorka, Martina Trojanová, nám v reálných datech sděluje to, co myslím většina z nás již ve skutečnosti dobře ví: totiž že útoky na jazykovou (a především pravopisnou) správnost veřejných příspěvků napříč různými veřejnými fóry slouží v drtivé většině jako nástroj toxicity. Tento zlozvyk není samozřejmě vlastní jen Čechům, ale zdá se mi (podle zkušenosti s mnoha zahraničními platformami), že je v Čechách mimořádně rozšířený. Nástrojem toxicity zde míním skutečnost, že je kvalita pravopisu používána jako způsob, jak napadnout či snížit váhu argumentů druhého bez jakéhokoliv konstruktivního záměru. Jinými slovy, že ve většině případů, kdy chce jeden pisatel druhého napadnout či ponížit, ale nemá pro to validní argumenty, učiní tak útokem na kvalitu jeho pravopisu. Výsledek takového jednání je toxicita: míra negativních emocí roste a diskuze se přitom nerozvíjí konstruktivním způsobem. Terminologie neformální logiky má pro tento typ jednání jasný název: „argument ad hominem“. Jedná se o závažný komunikační faul a hluboce nevhodné jednání.

Dovolte mi na téma toxicity ještě navázat. Posedlost ovládáním pravidel českého pravopisu má dle mého soudu ještě jeden nevhodný efekt. Nejen že je používána jako záminka k tomu ignorovat či přímo ponížit jiného autora, aniž bychom k tomu měli důvody související s obsahem jeho textu, ale také nevyhnutelně ústí do nevyžádané autocenzury, strachu z tvůrčí činnosti a veřejného vyjadřování se na základě nedůvěry ve vlastní pravopisné dovednosti. To dokonce způsobuje jisté ryze ekonomické absurdity, které dále stojí v cestě větší míře jazykově kreativní činnosti široké veřejnosti. Za zmínku například stojí, že redaktoři a editoři jsou často trnem v oku autorům ne proto (reaguji na Čermáka), že by zasahovali do jejich textů, ale spíše proto, že jsou v průměru lépe placení než autoři sami. Složitost českého pravopisného aparátu, neefektivita jeho výuky a různorodé výše zmíněné problémy ústí do nelehké situace. Ve skutečnosti snaha dostát nesmírně vysokým požadavkům na pravopisnou správnost, které panují v naší společnosti (a které Miloš Čermák prohlubuje), pro většinu perspektivních autorů znamená nesnadný vstup do oficiálního proudu publikování, ať už toho knižního, nebo na internetu. Miloš Čermák má, zdá se, z této skutečnosti radost. Aby ne: likviduje se tím konkurence v samém zárodku.

Závěrem

Blog „Nevěřte lidem, kteří dělají pravopisné chyby“ je vlastně velmi dobrou demonstrací toho, že i člověk, který dozajista pravopis zvládá bezchybně, může mluvit z cesty o věcech, kterým ani za mák nerozumí. Poučení tedy zní: to, jestli zvládáte pravopis, nebo ne, o vás ve skutečnosti nevypovídá vůbec nic. Chci nakonec prohlásit, že soudit knihu podle obalu se nemá, že chce-li někdo mluvit o jazyku, je dobré o něm nejdříve něco vědět. A že podporovat předsudky, aroganci a lenost ve veřejném diskurzu je špatné. Jsem ochoten věřit, že většinu z faulů, kterých se Miloš Čermák dopouští, dělá nevědomky, jen z bohapustého snobství a potřeby něco – cokoliv – napsat kvůli přivýdělku a pozornosti. Ale bohužel tak dělá v médiích, kde jeho jednání musí být souzeno na základě dopadů, které může mít.

A pokud jde o pravopis samotný a otázku, co tedy na jeho základě můžeme soudit? Odpověď vás nepotěší:

Nic. Používejte zdravý rozum, nebuďte nafoukaní, buďte slušní, pokorní, ale především: buďte upřímní a zodpovědní sami k sobě. Chcete-li přehlížet texty, které obsahují pravopisné chyby, je to vaše rozhodnutí. Nikdo vám v něm nemůže zabránit. Ale zodpovídejte se z něho upřímně. Děláte to třeba proto, že nemáte čas? Nebo se vám prostě nechce? Nemůžete si pomoct, protože vás ty chyby vyrušují od soustředění na text samotný? Nebo jste chycení v afektu internetové „debaty“ a hledáte jakoukoliv záminku druhého napadnout? Ať už jsou vaše důvody jakékoliv, důležité je, že si je přiznáte a budete za ně nést odpovědnost.