Promořit, nebo získat kolektivní imunitu aneb Co by na to řekla Pollyanna?

Jindřiška Svobodová

Úvahy o tom, že jazyk je vlastně nástroj plnící v životě člověka a celé společnosti nejrůznější funkce, nejsou v lingvistice ničím novým. Tendence sledovat jazyk především v jeho užití mají počátky například v práci rakouského filozofa Ludwiga Wittgensteina, který ve svém konceptu „jazykových her“  upozornil na to, že slovo získává význam až svým užitím ve výpovědi – teprve tehdy, až zjistíme, jak se slovo užívá v komunikaci, pochopíme, jaký význam vlastně má a jak mu mluvčí rozumí. Nástrojový charakter jazyka si uvědomoval také britský filozof John L. Austin. V polovině 50. let vystoupil na americké Harvardově univerzitě se sérií přednášek, ve kterých ukázal, že užívání jazyka je vlastně specifickým typem účelného a pravidly řízeného jednání; knižní podoba jeho přednášek má v tomto smyslu ostatně velmi příznačný název, a to Jak udělat něco slovy.  

Sílu slova si ale uživatelé přirozeného jazyka uvědomovali mnohem dříve. Již v roce 1913 vyšla kniha americké autorky Eleanor H. Porterové Pollyanna. Pollyanna byla malý sirotek, se kterým se život nemazlil, přesto ale dokázala neztrácet optimismus a pozitivní pohled na svět. Zesnulý tatínek ji totiž naučil hrát zvláštní hru. Když byla Pollyanna malá, přála si najít pod stromečkem panenku na hraní. Když ale místo ní v misijní poště objevila dvě malé berle, tatínek jí poradil, aby se i v tomto zvláštním dárku snažila najít něco dobrého – copak není největším darem už to, že berle vlastně nepotřebuje? Od té doby dívenka dokázala „něco dobrého“ najít v každé situaci a dařilo se jí to především díky tomu, že uměla všechno pozitivně pojmenovat. Poslání knihy o Pollyanně bylo natolik silné, že si její jméno vypůjčil také americký lingvista Geoffrey Leech, když v 70. a 80. letech minulého století formuloval principy zdvořilosti. Podle Leeche účastníci konverzace dávají při komunikaci přednost příjemným tématům před těmi nepříjemnými. Podobně jako hrdinka naší knihy bychom také měli raději hledat pozitivní stránku věci a tím zmírňovat následky nepříjemných, bolestných nebo strach nahánějících událostí.

Před agresivitou některých slov ostatně varoval již Karel Čapek. Jako mimořádně citlivý znalec rodného jazyka si uvědomoval, že některá slova, jako třeba boj, zápas nebo útok dokáží čtenářům novin nebo posluchačům zpráv vnuknout myšlenku, že někde poblíž je nepřítel, na kterého bychom si měli dát pozor, kterého bychom měli nenávidět a proti kterému bychom měli bojovat.  

Výrazně negativní konotace dokáže, alespoň podle mého názoru, vyvolat například výraz, který s sebou přinesla dnešní doba a který se velmi rychle zabydlel v mediálním prostoru – sloveso promořit. Ačkoli valenční slovník VALLEX 2.7 je nezná, v mluvené i psané publicistice jeho frekvence stále narůstá. Objevila se totiž nová skutečnost, kterou jazyk ze své podstaty potřebuje pojmenovat. Etymologie slovesa mořit je sama o sobě odstrašující, Rejzkův Český etymologický slovník k jeho původu uvádí: mořit1 ‘hubit, trápit’, umořit, úmor, úmorný, zamořit (…) má tedy význam ‘způsobovat mření, umírání’, ke střídě samohlásky srov. mor. Dále viz smrt, mařit, můra. O něco pozitivněji by mohl vyznít druhý význam tohoto slova: mořit2 ‘napouštět něco speciální látkou’, mořený, mořidlo, namořit. Ani toto heslo ale nemá právě příznivé pokračování: příbuzné je asi řecké morýssó ‘špiním, černím!’ a snad litevské morai (pl.) ‘plíseň’ z indoevropského mer-/mor-  ‘černit, špinit; špinavá skvrna’ (viz Jiří Rejzek: Český etymologický slovník, 2001, s. 390).  

A tak mě napadá, jak si jazyk poradí v této situaci. Změní se opakovaným užíváním slova, ze kterého dnes máme husí kůži, v duchu wittgensteinovských her jeho vnímání, smysl a interpretace, nebo se objeví nové, které nebude v uživatelích vyvolávat strach a paniku? Erazim Kohák kdysi řekl, že přeci není jedno, jestli se o zvířatech uvažuje jako o produktech masného průmyslu, nebo o čtyřnohých přátelích v kožíšku, a tak asi ani nám nebude jedno, jestli se necháme promořit, nebo získáme kolektivní imunitu.