Jak nošení roušek mění naši komunikaci

Klára Hájková

Rouška na ústech může mezi lidmi tvořit jistou bariéru. Jednak fyzickou, máme koneckonců kus látky na obličeji, ale také psychickou, možná se cítíme trochu odcizeni. Obě tyto bariéry mohou činit komunikaci obtížnější – spleteme si někoho s jinou osobou, nevidíme výraz obličeje toho, s kým právě mluvíme, hůře se nám dýchá a také mluví.

Zajímalo nás, zda se – u nošení roušky a jejího vlivu na komunikaci – jedná jen o neurčitý pocit, nebo zda opravdu lidé vnímají změnu ve svých komunikačních návycích. Proto jsme položili stovce lidí tři otázky: zda kvůli roušce mluví hlasitěji, zda více artikulují a jakým způsobem vyjadřují emoce. Dotázaní odpovídali podle vlastního pocitu. Hodnotit budeme proto dále osobní postoje mluvčích, nikoliv faktický vliv roušky na komunikaci, s nímž právě subjektivní dojem může být mnohdy v rozporu.

Jako první jsme se zabývali tím, zda lidé mluví kvůli roušce více nahlas. Proč zrovna hlasitost?

Aniž si to často uvědomujeme, komunikace je dosti složitý proces. Mluvčí, řekněme Karel, musí správně vyjádřit to, co si myslí. Zvuk poté musí překonat vzdálenost mezi Karlem a příjemcem sdělení, Frantou. Ten musí správně dekódovat informace obsažené ve sdělení, jinými slovy pochopit to, co mu Karel chtěl říci. A právě překonání vzdálenosti mezi Karlem a Frantou může být narušeno rouškou na našich ústech, nehledě na to, že Franta s Karlem by od sebe měli být vzhledem k současným nařízením vzdáleni minimálně dva metry. Zvýšenou hlasitostí bychom tedy mohli pomoct zvuku překonat tyto překážky, aby se sdělení dostalo až tam, kam má, tedy k uším Franty.

Otázku týkající se artikulace jsme položili ze stejného důvodu. Opět jde o to, aby Karel sdělil Frantovi to, co mu sdělit chtěl. Pečlivá artikulace může pomoci tomu, aby i přes komunikační šum, tedy hluk na ulici, hovor dalších lidí, ale třeba právě i roušku na ústech, Franta dokázal správně dekódovat sdělení.

Emoce můžeme vyjadřovat jak verbálně (slovy), tak neverbálně, tj. gesty, mimikou, způsobem, jakým stojíme apod. Tyto složky komunikace do velké míry spoluutvářejí obsah sdělení.

Z neverbální komunikace a emocí v ní obsažených vyčteme náladu posluchače, jeho postoj k tomu, co říkáme, ale i k nám samotným. Zajímalo nás, jestli kvůli zakryté polovině obličeje bude část této neverbální komunikace nahrazena, popřípadě jak. To znamená, zda místo úsměvu, který je pod rouškou skrytý, řekneme „Rád tě vidím“, nebo zda místo neurčitého výrazu neurčitě rozhodíme rukama.

Pojďme se nyní podívat na konkrétní výsledky, na kterých si ukážeme, v čem jsme se trefili, v čem jsme se mýlili a na co jsme nepomysleli. Jinými slovy, jak Karlové a Frantové s rouškou doopravdy komunikují.

Více než polovina dotázaných mluví stále stejně hlasitě s rouškou i bez ní. O něco méně lidí naproti tomu mluví s rouškou hlasitěji. Někteří specifikovali, že mluví hlasitěji jen v určitých situacích, například při telefonování, obzvlášť v práci na pevné lince. Pár lidí dokonce uvedlo, že s rouškou mluví pocitově tišeji – jde zřejmě o to, že se jim zvuk jejich hlasu zdá být rouškou tlumený.

Velice podobné výsledky jsme získali ohledně artikulace. Více než polovina lidí artikuluje stále stejně, méně než polovina artikuluje s rouškou více. Jeden respondent, který pracuje v nemocnici, napsal, že komunikace v roušce je náročná zejména se staršími pacienty, kteří často kvůli roušce tak dobře neslyší nebo nerozumí. Jeden člověk také uvedl, že s rouškou se mu hůře vyslovují hlásky s a š. Proč se dotyčnému vyslovují špatně právě sykavky? Při výslovnosti některých hlásek dochází k tzv. labializaci neboli zaokrouhlení rtů. Tento jev je typický pro některé samohlásky (o, u), ale pozorujeme jej i při artikulaci některých souhlásek, jako ž, š, č. Při zaokrouhlení rtů pak dochází ke kontaktu rtů s rouškou, což může být mluvčímu nepříjemné, a proto se tomu vyhýbá. U hlásky s pak dochází k „zaostřování“ rtů, kvůli kterému dochází ke kontaktu kůže kolem lícních kostí s rouškou. Uvažujeme-li dále o artikulaci, některým mluvčím by mohla činit obtíže také výslovnost hlásek labiálních, tj. těch, které tvoříme pomocí rtů, například m, b, p. Vše závisí na individuálních dispozicích mluvčího – roli může hrát velikost a tvar rtů, typ roušky, těsnost jejího uvázání apod.

Nejpestřejší škálu odpovědí jsme dostali na otázku ohledně emocí, kde si mohli respondenti vybrat libovolné množství odpovědí či přidat svoji vlastní. Méně než polovina lidí uvedla, že emoce projevují stále stejně, nic nového nepřidávají. Jeden z dotázaných nám to v odpovědi jasně vysvětlil. Emoce vyjadřuje stejně jako doposud, zejména očima. Úsměv i zamračení se prý dají poznat i v roušce. Na tom, že emoce se kromě úst vyjadřují i očima, se shodli další čtyři dotázaní, a to i přesto, že tato možnost nebyla v nabídce. Zhruba pětina lidí dělá více gest rukama, a ještě o něco více vyjadřuje emoce slovy. Například místo úsměvu přidají pozitivní větu. Menší množství lidí také vyjadřuje navíc emoce nějakým zvukem – výkřikem překvapení, hlasitým smíchem a podobně.

Jak tedy odpovíme na úvodní otázku? Mění se nějakým způsobem komunikace vlivem roušky? Zhruba polovina dotázaných žádnou změnu nepociťuje. U další poloviny ale má rouška vliv na to, že se lidé snaží mluvit více nahlas, více artikulovat, a také vyjadřovat emoce jinými způsoby – gesty, očima, zvukem či slovně. Jak se asi situace změní, až si budeme moci roušky sundat a svobodně se nadechnout?