Brzy, brzičko

Klára Hájková

Ze školních lavic je uživatelům českého jazyka známý pravopis slov brzybrzičko. V tomto medailonku se chceme podívat na to, proč mají tato dvě podobná slova odlišný pravopis y/i a proč to na některé mluvčí může působit neintuitivně či zvláštně.

Zatímco pravopis slova brzy známe z vyjmenovaných slov, měkké i se ve slově brzičko píše proto, že ke kořeni brz- přidáváme příponu -ičko, stejně jako ve dvojicích slov málo – maličko, krátko – kratičko. Tato přípona sémanticky (významově) upravuje míru vlastnosti obsažené ve slově.

Příslovcí zakončených na -ičko je v češtině jen několik. Podle dat Českého národního korpusu^1 jde o následující slova (která jsme seřadili podle četnosti jejich užití): maličko, brzičko, nakratičko, nahniličko, kratičko, maliličko, hniličko. Přitom maličko a maliličko, nakratičkokratičko, hniličkonahniličko mají stejný slovní základ.

Do pomyslné řady nezapadá jen hniličko, resp. nahniličko, protože přípona -ičko zde nemá stejný význam jako v ostatních případech. Hnilička je výraz označující přezrálou hrušku. V přeneseném významu (na základě podobné konzistence přezrálé hrušky a tepelně upraveného vejce) se začalo říkat vejce na hniličku, a nejspíš protože máme vejce natvrdovejce naměkko zakončené na -o, se analogicky začaly vyskytovat varianty vejce na hniličko, nebo jako jedno slovo vejce nahniličko.

Zatímco slova málokrátko jsou zakončena na -o, brzy se může vyskytnout ve dvou variantách: brzybrzo. K existenci těchto dvou slovních tvarů čteme ve vědeckém časopise Naše řeč: „Obé je správné. Starší je brzo, brzy u Gebauera doloženo po prvé v příjmení Brzybohatý r. 1545. Brzy vzniklo podle brzky, a toto zase místo staršího brzce (příslovce přídavného brzký) podle příslovcí česky, lidsky, pohansky atd.“1

Závěrem tedy můžeme říci, že pravopis slova brzičko v kontrastu se slovem brzy na nás může působit zvláštně z toho důvodu, že se jedná o jediné příslovce, které je ve svém základním tvaru zakončené na -y a zároveň k jeho kořeni lze přidat příponu -ičko. Ostatní příslovce nesplňují buď první, nebo druhé kritérium (nebo ani jedno z nich), a proto tento ojedinělý pravopis nemáme podvědomě zažitý, přestože se nijak nevymyká pravidlům.


  1. Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 1, s. 21 ↩︎