Korunavirus

Dan Faltýnek

Koronavirus byl pojmenován podle svého povrchu, na němž má uspořádány výběžky ve tvaru, který připomíná obal lemující povrch Slunce – tzv. sluneční korónu. Slovo koróna pochází z latinského corona znamenajícího korunu. Z tohoto latinského základu vychází jak české slovo koruna, tak všechny jeho odvozeniny, jako je korunka, korunní nebo korunovaný, a významy – koruna stromu, koruna česká, zubní korunka atd. Oproti latinskému základu má český tvar pozměněnou podobu – hláska u se zde střídá s hláskou o. Mohlo by být proto zajímavé se zeptat, proč v češtině nehovoříme o korunaviru. První zdůvodnění spočívá v tom, že tvar korunavirus by mohl být asociován s platidlem – korunou českou. Jednalo by se tak o vir postihující nás v ekonomickém slova smyslu. To možná vystihuje současnou společenskou situaci, ale dopad viru vnímáme přeci jen v jeho prvotním důsledku – když ohrožuje především naše zdraví. Toto jazykové odlišení viru z hlediska zdravotního (koronavirus) a ekonomického (korunavirus) je způsobeno tím, že u koruny české jakožto platidla nepociťujeme její přímou vázanost na původní význam v podobě koruny jakožto „ozdoby hlavy”. Je to podobné jako u slova pokoj (pro hosty), které má původ ve slově pokoj ve smyslu klid, s tímto významem si ale pokoje v bytě už vůbec nespojujeme. Lingvistika v tomto případě hovoří o rozpadu polysémie, tzn. o rozpadu mnohovýznamového slova na slova s nesouvisejícím významem. Koruna jakožto platidlo měla korunu vyraženu na jedné ze svých stran, my už ji tam ale dnes nečekáme a platidlo si s královskou korunou nespojujeme. Tvar korunavirus proto nepřichází v úvahu kvůli významové odlišnosti obou korun. Dalším důvodem je také to, že adaptace cizích slov nemusí v jazyce vždy probíhat stejnou cestou – koronavirus se původnímu počeštění latinské corona v koruna nemusí vůbec přizpůsobovat. Vypůjčíme-li si příklad z knihy Václava Jamka O patřičnosti v jazyce: slovo filozofie jsme mohli dost dobře adaptovat po vzoru českého zdomácnělého jména Sofie v podobě Žofie, měli bychom pak naprosto vyhovující filožofii, ale vývoj se touto cestou patrně vlivem kulturnímho konzervatismu nevydal – stejně jako v případě korunaviru. Vraťme se ale k záměně u za o v obou korunách. Jakým způsobem k ní došlo? První vysvětlení by mohlo poukázat ke změně dlouhého ó – např. ve slově bóch, kóň, vól – které se v průběhu 14. století proměnilo na dlouhé ú, dnes ovšem zapisované s kroužkem. V tom případě bychom ale mluvili o korůně, což se neděje. Jak navíc doklady ukazují bylo latinské corona do češtiny adaptováno s krátkým o a zmíněná změna se ho tak netýkala. Vysvětlení je jiné: záměna o za u je motivována snahou odlišit od sebe dvě podobně vyslovované slabiky ko-ro-. Vypomůžeme si příkladem ze slovenštiny. Zde nacházíme pojmenování perpelica znamenající křepelka. Původní pojmenování křepelky vychází z nápodoby jejího rychlého nebo křepkého pohybu opakováním slabik per-per (nebo podobných, např. per-pel). To ale může ve struktuře tvaru budit dojem nadbytečnosti. Mluvčí pak na základě odlišení částí slova posilují identičnost slovního tvaru, tzn. že z něj dělají tvarově jasně identifikovatelnou jednotku, nikoliv opakovanou slabiku. Stejným způsobem tak ve vývoji češtiny došlo k záměně hlásek v koruně – připusťte, že ve slově koronovace by při neproběhnutí této změny mohl dnes mluvčí pociťovat určitou nepatřičnost, podobně jako u filožofie.

Na specifickou situaci v souvislosti s korunavirem a koronavirem narazíme na Hané. Řekněme, že pro tuto nářeční oblast je téma medailonku bezpředmětné. V hláskovém vývoji se zde totiž hláska u změnila na o (buchty – bochte, vezu – vezo). V současné situaci je to předmětem jazykového humoru: může totiž docházet k frapantním situacím, např. při odpovědi na otázku „Nemáte korono?“.