Ypsilon

Karolína Balajková

V jazyce českém se vyskytují jevy, které mohou působit potíže žákům škol, ale i dospělým, kteří mají školní docházku dávno za sebou, natož potom cizincům. Jedním z příkladů takového jevu je rozlišování i/y ve slovech, která vyslovujeme jednotně (srov. mít psa a mýt psa), ale z nějakého důvodu zapisujeme jinak. V tomto případě vnímáme změnu významu, co však ostatní případy, kdy nám rozlišování y a i může působit problémy a zároveň nepřináší žádnou informaci o významu sdělení? Vzpomeňme si například na vyjmenovaná slova, u nichž jsme se pravidla použití jedné z variant museli naučit (píšeme bydlo nebo bidlo?). Vysvětlení tohoto rozporu můžeme vysvětlit historickým vývojem češtiny.

V češtině se původně obě y/i lišila nejen v psané podobě, ale i výslovností. Bylo tomu tak až do přelomu 14. a 15. století. To znamená, že např. odlišnost mezi slovy vít a výt byla patrná i v tom, jak se tato slova vyslovovala. V některých slovanských jazycích (např. ruštině) se tento rys zachoval dodnes. V češtině nikoliv, ta má dnes již i jen jedno. Nabízí se proto otázka, proč psaní y a i v současné češtině stále rozlišujeme. Na stránkách časopisu Slovo a slovesnost dokonce najdeme návrhy na změnu pravopisu, které jazykový vývoj reflektují a navrhují psaní pouze měkkého i.

Otázka pro čtenáře: souhlasíte se zachováním současného stavu, nebo byste upřednostnili jen jedno, měkké i? Podobné otázce čelili Francouzi ve své rozepři – týkala se diakritického znaménka accent circonflexe (česky „stříška“: ◌̂), které se v řadě slov vyskytuje pouze z historických důvodů. Když ovšem zpráva o zrušení znaménka zasáhla veřejnost, byla její odmítavá reakce velmi bouřlivá. Nakonec byly přesto doporučeny k užívání alternativy slov se samohláskami bez „stříšky“.

Vyšli by u nás lidé za ypsilon do ulic?