O vidovosti

Karolína Balajková

Vid je slovesnou kategorií, jejíž existenci jako u většiny dalších gramatických kategorií vnímáme jako samozřejmou. Právě tak bezprostředně vnímaný jazykový jev, jako je slovesný vid, se ovšem může stát předmětem diskuzí. Rozlišování dokonavého a nedokonavého vidu rodilým mluvčím obvykle nečiní potíže. Tato „superschopnost“ nám však může dávat přílišné sebevědomí v situacích, kdy vid určitého slovesa nemusí být zcela zřejmý.

Některé vidové dvojice se tvoří pravidelně: pomocí předpony (namalovat : malovat, uslyšet : slyšet, rozsvítit : svítit, na Moravě ale spíše rožnout), pomocí přípony (střihnout : stříhat, umýt : umývat, slít : slévat); a jiné pomocí supletivismu, tedy pomocí jiného kořene slova (vzít : brát, říct : mluvit). Různé předpony pak mohou velmi variabilně měnit význam slovesa, ku příkladu pro sloveso „malovat“ existují dokonavé protějšky „namalovat“, „vymalovat“, „zamalovat“, „přimalovat“, „zmalovat“ atd., přičemž každý z nich bychom použili v rozdílných situacích.

Dalším bodem ke zdůraznění je nikoliv bezpodmínečná realizace vidové opozice – hovoříme pak o  jednovidových slovesech a dělíme je na ta, která mají jen dokonavou podobu (perfektiva tantum: přimět), a ta, která mají jen nedokonavý tvar (imperfektiva tantum: umět, vědět). V češtině existují také slovesa obouvidová (věnovat, reinkarnovat se), která mohou v závislosti na kontextu vyjadřovat vid dokonavý i nedokonavý.

Po zvládnutí teorie se směle přesuňme k praxi. Představitelem dokonavého vidu pro nás, kvalifikované rodilé mluvčí, bude sloveso „spasit“ se svou zapeklitou historií, u níž se ještě zastavíme. Pokud bychom se pokusili vytvořit od tohoto slovesa tvar nedokonavý, mohli bychom tak učinit dvěma způsoby: odtržením prefixu – vzniklo by „pasit“, anebo změnou přípony – „spasovat“? „spásat“?

Varianta „pasit“ je zcela jistě kreativní, ale na první pohled nesprávná. Morfologická stavba slova „spasovat“, kterou by někteří mluvčí mohli považovat za správnou, je stejně „spasovaná“ jako jeho význam, znamená totiž „napasovat k sobě / na sebe“, „smontovat“. Zbývá nám tedy poslední potenciálně funkční možnost: „spásat“. Z toho by však mohlo vyplývat, že nejen lidé, ale i tráva může čekat na svého „spasitele“. Jak jste již nejspíš odvodili, sloveso je jednovidové a protějškem nedokonavého „spásat“ je „spást“.

Odkud se tato zákeřnost češtiny vzala? Vysvětlení nabízí Machkův Etymologický slovník jazyka českého, v němž jazykovědec uvádí, že sloveso „spasit“ opravdu má s významem „pást“ mnoho společného. Toto sloveso je blízké podstatnému jménu Pastýř – ve smyslu Ježíše Krista – a ve staroslověnských překladech Bible bylo toto sloveso využito v podobě s předponou s- k vyjádření významu spása, jak ji chápeme i dnes, ačkoliv podobnost slov mimo biblický kontext může na první pohled působit nahodile.

Ani pro rodilého mluvčího není ostuda, když si správným tvarem slova není jistý. I lingvista často musí pátrat o faktech jeho mateřštiny v literatuře – o původu slov se můžete dozvědět v etymologických slovnících. „Správnost“ pravopisu si pak můžeme ověřit v Internetové jazykové příručce. Vzniknou-li pochybnosti, odpoví nám tyto příručky na otázku, zda může mluvit o „pastorovi“, nebo „spastorovi“.