Komunikace a orientace

Dan Faltýnek

Lingvistika se v mnoha souvislostech snaží odpovědět na otázku, jaké jsou základní funkce jazyka. Zodpovězení této otázky totiž vede k objasnění mnoha dalších problémů, které se pokoušíme v souvislosti s jazykem vyřešit. Např. na základě jakých vlastností jazyk vznikl a vyvíjel se v raných stádiích vývoje lidstva. Pokud bychom měli vybrat to nejzákladnější rozlišení jazykových funkcí, řekli bychom, že jazyk A) slouží ke komunikaci mezi lidmi a B) umožňuje člověku uspořádávat si zkušenosti s vnějším světem a orientovat se v něm. Druhý způsob vysvětlení se zdá být abstraktní a nesnadno uchopitelný, oproti tomu potřebám komunikace a mezilidského styku rozumíme snadno. Přesto je právě B považováno za správnou odpověď: jazyk zprostředkovává člověku složitost vnějšího světa v uchopitelném množství jazykových prostředků, které navíc člověk může kreativně používat a vyrovnávat se tak s okolnostmi, se kterými se doposud nesetkal. O této skutečnosti pojednávají jazykovědci Richard Berwick a Noam Chomsky a vysvětlují ji na příkladu tzv. jazykových genů, což jsou geny, u nichž se předpokládá, že mají souvislost se schopností člověka mluvit. Když sledujeme tyto geny u jiných organismů, než je člověk, zjišťujeme, že u nich hrají roli při orientaci v prostředí. Myšák, který má tento gen poškozený, mnohem déle hledá cestu z bludiště než myš s nepoškozeným genem, nebo dokonce s implantovaným genem lidským. Jazyk proto nejspíš prvotně sloužil k pojmenovávání věcí, které kolem sebe máme. Na základě toho jsme se pak mezi nimi byli schopni orientovat.

Pojďme ale vrátit místo komunikaci, kterou jsme za pomoci myší postavili stranou. Nakonec i myši na sebe popiskují. Použijeme pro to příklad z češtiny a základních vlastností její stavby (bude to ale platit i pro všechny další jazyky).

Základním stavebním prostředkem každé věty je sloveso. A to proto, že kolem sebe vytváří pozice, do nichž se umisťují další části věty. Díky tomu můžeme ve větě stavět věci do souvislostí, vytváříme výroky. Jen málo sloves kolem sebe nestaví žádné pozice (např. prší). Mnoho sloves si vyžaduje alespoň jedno doplnění, aby vyjádřilo obsah v gramaticky správné konstrukci, např. sloveso „spát“: Karel spí. Další slovesa pak pozic pro další slova vytváří víc: „jíst“: Karel jí koblihu, „předávat“: Prezident předává Karlovi medaili. Zajímavé je to, že mnoho sloves pozice ve větě přiděluje různým způsobem: Pálí slunce, ale Karla pálí svědomí. Karel táhne nákup, ale Oknem táhne. Některá slovesa mají podobných variant jen několik, některá jich mají spoustu. Víte, která slovesa jsou z hlediska vytváření různě konstruovaných výroků nejvíce zaměstnána? Jsou to slovesa „dávat“: dávat něco někomu, dávat něco někam, dávat pozor a majzla, nedávat něco (třeba hloupý vtip), dávat mléko; a „brát“: brát někomu něco, brát si něco, brát vážně, brát prášky, ryba bere. Obě dvě tato slovesa mají okolo třiceti odlišných způsobů, jak se ve větě chovají. Většina ostatních sloves se v tom s nimi naprosto nemůže měřit.

V otázce jazykových funkcí z toho pro nás vyplývá to, že jazyk je nejspíš prostředkem, kterým si modelujeme vnější svět, popisujeme jej za účelem orientace v něm. Na druhou stranu jeho použití k zajišťování vztahu s ostatními je naprosto základní součástí jeho využití. Slovesa „dávat“ a „brát“ mají především mezilidský obsah. Co je nakonec trochu smutné, je skutečnost, že „brát“ je v tom oproti dávat malinko schopnější. Přesvědčte se sami ve valenčním slovníku.